O mně

Indie a ocelový slon

Indie byl můj sen od doby, co jsem četla Verneovku Zemí šelem. Tento román je o dobrodružném putování inženýra Bankse, plukovníka Munra, kapitána Hooda a Francouze Mauclera po Indii ve zvláštním dopravním prostředku, kterým je ocelový slon poháněný párou. Tito cestovatelé zažívají neuvěřitelné příhody, setkávají se s divokou zvěří, tygry, slony, domorodými obyvateli, přírodními živly a celé toto dobrodružství je líčeno tak barvitě, že mě to jako malou čtenářku hodně fascinovalo (kam se hrabou dívčí romány pche). Když jsem pak v roce 2010 měla koupenou letenku a začala se balit na skoro dvouměsíční cestu, s chutí jsem tuto knížku zhltla ještě jednou a těšila se, že uvidím mnoho míst, o kterých se v knize píše…

 

Chaos, smrad a rikšáci

Před touto cestou jsme už s přítelem byli na mnoha místech světa, ale musím říct, že Indie je skutečně výjimečná, neuvěřitelná, naprosto šílená, bláznivá, neskutečně chudá i náramně bohatá, nezapomenutelná a pro člověka žijícího ve střední Evropě dost těžká na zvládnutí. Stokrát denně se tu budete vztekat s místními rikšáky (řidiči moto- nebo cyklo- rikši), hoteliéry, prodavači a s kýmkoliv, s kým je třeba něco domluvit, stokrát si řeknete, jak je něco takového vůbec možné, jak tu ti lidé mohou žít, jak je možné, že v tomto strašném chaosu může něco fungovat?? Bude se vám chtít brečet nad pouličními dětmi, psy, mrzáky a žebráky, budete se dusit smogem, kouřem z odpadků nebo stokou tekoucí podél každé cesty, ale toto všechno, ač je to možná k nevíře, vynahradí takové okamžiky, jako třeba když se v modrém městě Puškar uprostřed pouště rozezní podvečerní bráhmanské mantry, povečeříte vynikající indické jídlo, zahlédnete divoké slony na břehu řeky, projdete se po tisíc let starém chrámu napůl zarostlém v džungli, nasajete vůni santalových tyčinek cestou z večerního trhu, pohladíte si slona či velblouda nebo budete sledovat něco tak úžasného, jako je východ slunce nad řekou Gangou v posvátném městě Váránasí...Tehdy si uvědomíte, jaké máte vlastně štěstí, že máte možnost vidět, zažít, nahlédnout a malinko poznat tuto neuvěřitelnou zemi plnou kontrastů, se všemi klady i zápory. Zde se každá cestovatelská duše bude tetelit blahem, tolik zážitků, setkání a dobrodružství v Chorvatsku na pláži asi nezažijete (..ale tak nemám v podstatě nic proti Chorvatsku!).

Konečně k věci…

Ale zanechme sentimentu a pojďme k jádru věci. Na cestování mě kromě putování z místa na místo jen s malým batohem, ochutnávání místní kuchyně a setkávání se s místními lidmi baví také objevovat a poznávat tradiční řemesla a výtvarné umění. Pro každou část Indie je charakteristické něco jiného, pro Karnátaku kovové výrobky, pro Kašmír koberce, město Varanásí je zase pověstné hedvábím. Mě zaujaly tradiční zdobené látky, které jsou s indickou kulturou pevně a nerozlučně spjaty. Jednou z typických oblastí zabývající se výrobou a zdobením látek je pouštní stát Radžastán. My se konkrétně podíváme do vyhlášených tiskařských a barvířských dílen v Sanganeru.

Vítejte v Radžastánu

Náš plán byl navštívit pár míst v rámci klasické trasy na rozjezd, které se říká zlatý trojúhelník. Znamená to návštěvu měst Dili, Džajpuru a Agry s pověstným Taj Mahalem. Po zlatém trojúhelníku jsme projeli severní Indii ze západu na východ a pokračovali dále do Nepálu, odkud jsme přeletěli do Kalkaty a následně na Andamanské ostrovy, ale to trochu předbíhám. Po lehkém kulturním šoku a rozkoukání se v Dili jsme se nasoukali do zdánlivě naprosto plného autobusu a vydali se přímou cestou do pouštního státu Radžastán. Na území Radžastánu se mimo jiné nachází snad největší množství chrámů, hradů, pevností a paláců velkých maharádžů z celé širé Indie. Hlavním městem Radžastánu je Džajpur, město s růžovým historickým centrem, obklopeným tisíci krámky se vším možným i nemožným od motoru do auta až po použité igelitové sáčky. Proplétat se po hlavní obchodní třídě od Sluneční po Měsíční bránu je veliký zážitek, nebude vám stačit celý den, abyste vše pořádně prošli a prohlédli, zajeli si na nedalekou pevnost Amber, zašli do sloních stájí, dali si na ulici teplou samosu (smažená taštička plněná zeleninou) nebo tradiční thálí, zvykli si na všudypřítomné zvědavé pohledy, věčné troubení aut, jízdu bláznivých rikšáků, a zvláštní směsici vůní a nevůní, která se vám vryje do paměti.

Sanganer

Z Džajpuru je to do Sanganeru pouhá půlhodina natřásání v poctivě vyhřátém, přeplněném autobuse. Sanganer je centrem tradiční výroby textilu s potiskem a také výroby ručního papíru a barvení látek. V menší míře se zde také vyrábí osobitá keramika s květinovými motivy v bílo-zeleno-modrém provedení. Klasickým textilním zbožím jsou tu veliké ubrusy, úzké přehozy na stůl i na postel, závěsy, povlaky na polštáře a peřiny, ale i tašky, peněženky a samozřejmě látky na šaty. Technika, která se zde používá, je ruční tisk velkými vyřezávanými razítky zvanými bunta. Barvířské a tiskařské dílny jsou až na pár větších výroben umístěny přímo v rodinných domcích, kde se hotové výrobky také přímo prodávají. Většinou vás nechají nahlédnout do své výrobny a někde si můžete tisk za pár rupií i sami vyzkoušet. Při procházce městem uvidíte na mnoha místech sušící se barevné látky na stlučených dřevěných konstrukcích nebo jen tak rozložené po zemi. Co na tom, že se přes ně loudavě prochází znudění velbloudi a skotačí ušmudlané děti, to v Indii nemůže nikoho rozházet. Dáváme si sklenici rozdrcené cukrové třtiny a loudáme se prašnými ulicemi po boku velbloudů, krav a potulných pejsků.

Tisk na textil

Zmíněná dřevěná razítka jsou nejčastěji z týkového nebo růžového dřeva a mají různé rozměry. Výrobu razítek můžete sledovat přímo na ulici, je to pěkná podívaná, ostrá rydla v rukou zkušeného řezbáře tvoří předkreslený motiv poklepem kladívka nebo častěji prostě kusu dřeva. Vyřezané razítko je namořeno a napuštěno olejem, pro delší trvanlivost. Tisk razítky se zde provádí v podstatě dvěma způsoby. První je přímý tisk na látku. Používá se nejčastěji bavlna nebo hedvábí, které se nejprve vybělí nebo nabarví požadovanou barvou a poté se potiskne velkým razítkem s výraznými konturami. Po zaschnutí se volná místa dotiskávají menšími razítky s drobnými vzory. Další technikou je rezerváž. Ta spočívá v tom, že místa, která nechceme mít obarvena, jsou zakryta speciální pastou vyrobenou z kaučuku a pryskyřice. Látka je následně obarvena požadovanou barvou, která obarví všechny plochy, které nejsou pokryté kaučukovou pastou. Tato místa zůstanou bílá a po vysušení látky se na tyto bílé plochy tiskne barevný potisk dřevěnými razítky. Nakonec je potisknutá látka vyprána a tlučena o kameny, dokud se z látky neodstraní veškeré rezervážní činidlo. Tato razítka mě natolik zaujala, že jsem se rozhodla je pro vás v Indii nakoupit a nabídnout k rozličnému tvoření. M.Š.